Záhady koncertních civilizací (-sarkasmus, nadsázka, humor-)

  Stejně tak, jako je naše planeta od jejího počátku obývána různými civilizacemi, je i na rockových a metalových koncertech spousta známení velkých koncertních národů, které obývají parkety a prostory před pódii a schovávají se v publiku. Ve spoustě článků se píše o takových národech, jako jsou Etruskové, Májové, Inkové, či Hunové, ale ještě se nikdo nezmínil o tajemných civilizacích, jež jsou nejlépe vidět z pódií očima rockových, či metalových muzikantů. Popíšu vám tedy některé z nich...


Hroziči
Jsou sice úplně neškodní, ale vyskytují se ve velkých houfech a v různém věku. Jejich znakem je ruka natažená směrem vzhůru a pokyvování do rytmu vztyčeným ukazováčkem směrem na kapelu. Většinou si do tohoto "hrození" ještě preludují text, který zpěvák kapely na pódiu právě zpívá. Častým úkazem je třeba muž, který nese na ramenou svého syna, jenž si zpívá zároveň s kapelou a přitom na ni do rytmu dělá gesto ty ty ty! U většiny hrozičů je ale později ty ty ty gesto nahrazeno paroháčem. Pro svou loajalitu vůči kapele jsou hroziči většinou kapelami vyhledávané publikum.

Hoblujové
Je to velice zákeřný národ, který má většinou svá loviště v prvních řadách, kam vyrážejí do bojů. Příslušníci této civilizace vyčkávají skrytí mezi fanoušky, aby mohli v nestřežený moment zakřičet svůj bojový pokřik "Hoblůůůj!!!". Tento útočný mechanismus jsou schopni použít na jekéhokoliv interpreta, od death metalových zabijáků až po Ivetu Bartošovou. Slovo "Hobluj!" dopadá na hlavy účinkujících nejčastěji ještě před koncertem, když si teprve chystají nástroje, nebo v průběhu zkoušky zvuku. Pokud tedy například kytarista oznámí zvukaři, aby mu do odposlechu na pódiu zesílil kytaru a pro vyzkoušení na ni brnkne, už může tušit, že Hoblujové jsou nablízku.

Pičohrajisté
Dozajista jeden z nejnebezpečnějších národů, které může interpret na koncertě potkat. Jsou to vynikající zabíječi dobré nálady vystupujících. Jejich technika boje je brutální, nelítostná a bestiální a doporučuji slabším povahám hudební branže, aby si rozmysleli, zda chtějí číst dál. Jejich válečníci se semknou do malých skupinek, které vyrazí směrem k pódiu. Když už jsou co nejblíže, zahájí útok. Z jejich pivem prolitých hrdel se spustí na kapelu mocné "Pičo hraj!!!", hned potom "Hraj kurva!!!" a kapelu doráží útokem nejsilnější zbraně - "Čuráci, hrajte!!!!". Nejvíce šokující a brutální je na těchto útocích to, že často přicházejí již ve chvíli, kdy si teprve kapela nosí věci na pódium. Tam jsou členové této civilizace schopní formulovat takové válečné praktiky, na které není žádná ofenzíva. Například "Já jsem si nezaplatil za to, aby sis chystal bicí, ale za to, abys hrál.". Útoky také přicházejí po skončení písničky, kdy zpěvák uvádí další skladbu. Pak to vypadá nějak takhle:
zpěvák: "A další skladba se jmenuje..."
pičohrajista: "Drž hubu a hraj!"
 Ještě horší je snad pomyšlení, že příslušníci tohoto národa ve většině případů kapelu poslouchají, mají ji rádi a patří k jejich největším fanouškům. Bohužel, stejnými zbraněmi pičohrajisté také žádají o přídavek, když kapela dohraje poslední skladbu a jejich taktikou nabrání nových členů do kultu pičohrajistů je to, že se pak nahlas diví, že jim kapela na přídavek prdí. Tím si získají další pičohrajisty do svých řad. Velký pozor na tuto rostoucí civilizaci!

Fujsračkové
Jejich zbraně nejsou tak silné, jako například zbraně pičohrajistů, zato jsou však neoblomní a tuzí. Vdrží stát na jednom místě bez hnutí a s neutrálním výrazem ve tváři třeba i několik hodin. To je jejich devíza a zároveň i jejich největší síla. Zatímco pičohrajisté jsou v drtivé většině fanoušci kapely, na kterou právě útočí, fujsračkové jsou naopak její tvrdí odpůrci. Postup jejich boje je takový, že z prvních řad těsně před pódiem odeženou fanoušky, nebo si tam poctivě vyčkají od brzkých hodin, aby jim tuto takticky dobře umístěnou pozici nikdo nevyfoukl. Pak tam stojí jak sochy a kapelu bombardují zkázonosným "Fůj! Sračka!" až do úplného konce jejich vystoupení. Jsou tvrdohlaví a pohrdají lidmi, kteří nechodí na koncerty kapel, které se jim nelíbí. Jejich víra říká, že "...když kapela některá se nám líbiti nebude, pak vstupenku drahou na koncert její si zaplaťme a v prvních řadách postávejme a "Fůj! Sračka!" na ni volejme." z prvního žalmu fujsračkářské bible a z druhého žalmu vyjmu třeba "A ztrestán nadávkami a ignorací nechť je ten, kdož chodí na koncerty kapel, jež se líbí jemu! A zbičován pohledem pohrdavým nechť je ten, kdož na kapelu, jež nelíbí se jemu odmítá jíti.". Fujsračkové jsou nebezpeční zejména tím, že i přesto, že kapelou pohrdají, přijdou na ni a stojí v prvních řadách od začátku do konce.

Jukeboxers
Jukeboxers je spíš taková sekta, která věří, že jejich oblíbená kapela se stala chodícím jukeboxem. Jejich svaté obětní rituály spočívají v tom, že vzývají své kapely k zahrání skladby dle jejich přání, a to mnohdy tak vehementně, dokud se nad nimi kapela nesmiluje, nebo je nepošle do míst, kam jen ptáci mohou. Od této sekty se před dávnými časy oddělily dvě podskupiny, které buď vzývají svá vlastní kapelová božstva, nebo nevzývají žádnou konkrétní kapelu. Jsou to:
- Los Jinobandos - vyzývají kapelu, aby jim zahrála skladbu, která není jejich, nebo dokonce skladbu, o které kapela ani nikdy neslyšela. Často to podpoří slovy: "To neni od vás? To nevadí, to zvládnete."
- Los Kabátníkos - jsou schopni žádat jakoukoliv kapelu jakéhokoliv žánru o zahrání nějaké skladby od Kabátů.

Kelímkáři
Tenhle národ je národem vynikajících lovců, a nevyhledává svá loviště v prvních řadách, nýbrž nenápadně po place, zkryti v anonymitě publikového chuchvalce. Z bezpečné vzdálenosti pak po interpretovi vrhají kelímky. Vědcům se dosud nepodařilo zjistit, jaký význam má plnost kelímků při vrhu proti pódiu. Někdy na kapelu přiletí poloprázdný kelímek, někdy prázdný, někdy úplně plný. Neví se, jaký účinek má tato různá plnost mít. U kelímkářů však vyvstává ještě jedna otázka. Nikdo, kromě nich, nepozná rozdíl mezi vrhem spokojenosti a vrhem nespokojenosti. Kelímkáři totiž používají své vrhy a hody kelímkem také jako výraz vděku a odměnu kapele za to, že se jim koncert povedl. Já osobně jsem dokonce nedávno zažil kelímkáře, který "pařil" hned před pódiem a několikrát jsem mu podal mikrofon, do kterého se mnou nadšeně zpíval naše texty. Tento fanoušek nás znal očividně dlouho a každou píseň znal nazpaměť. Tancoval, skákal, tleskal, byl prostě nadšen. Tehdy jsem ještě nepoznal, že patří ke kelímkářům. Když jsem stál na okraji pódia a zpíval, jak se říká, do lidí, tento fanoušek vzal kelímek s nedopitým, zvětralým pivem, který tam už stál nějakou dobu, nalil mi jej do boty, vzhlédl na mě, radostným úsměvem a vztyčenými palci mi dal najevo, že to pro mě má být pocta a tančil dál. Vědci se také domnívají, že 21.12.2012 přijde doba nové éry, kdy kelímkáři budou během vystoupení po interpretech močit a kadit, aby jim tak vzdali hold.

Falešní bedňáci
A jsme u těch nejhorších. Tihle totiž nejsou národem, ale organizovaným gangem. Jsou to rebelové, kteří se odmítají smířit s tím, že pódium je během vystoupení určeno pouze vystupujícím. Proto to dávají důrazně najevo tak, že si hrají na bedňáky a během koncertů po pódiu doslova spouzí. Tomuto gangu je trnem v oku to, že jsou vystupující střízliví a pódium tak působí prázdně a těžkopádně. Proto se za střízliva ve většině případů nahoru neženou. Nahoře pak dělají vylomeniny různé. Mávají hlavou, berou zpěvákovi mikrofon a zpívají do něj, berou kytaristu do náručí, poskakují, roztleskávají publikum, nebo se hádají s mužem v tričku "security", který je tahá dolů. A to všechno v dobrém. Ten pocit, že si zahráli se svou oblíbenou kapelou je naplňující.  Po jejich řádění zůstává pódium leckdy v prapodivném stavu. Kytarista má rozšlápnutou krabičku s efektem, bubeníkovi se ještě stále v bicích válí Franta, kterýho si security nevšimli, basákovi nefunguje odposlech a zpěvákovi omylem Laďa rozbil hubu mikrofonem.
Ještě musím zmínit, že falešní bedňáci si s sebou berou své nováčky a začátečníky, kteří se s nevídaným nadšením učí sami novým věcem. Když třeba má zpěvák mikrofon na stojanu a zpívá, není větší zábava, než když se Lojza natáhne na pódium a stojan s mikrofonem mu poodsune. Celá skupinka nováčků Falešných bedňáků se pak se slzami štěstí v očích baví chvilkovým tichem, které tak nastane. Legrace to pro ně být přestává ve chvíli, kdy je nahlas do mikrofonu na celý sál zpěvák posílá do řiti. Zamumlají si, že je kapela arogantní a namyšlená a do konce koncertu si stoupnou o řadu vedle.

Panákovci
Národ panákovců je dobrosrdečný a veselý. Je známý svojí pohostinností, kterou projevuje tak, že během vystoupení nosí kapele na pódium panáky kořalek, o kterých se domnívají, že kapele chutná. Když například kapela v jakékoliv souvislosti zmíní rum, donesou panákovci kapele panáky rumu. Dobré je to v tom, že si kapela nemůže stěžovat, že jí chybí občerstvení. Špatné je to naopak v tom, že se pak všichni diví, jaktože je kapela po čtvrté písničce úplně na blato. Panákovci pak pokračují ještě na baru po koncertě, nehledě na to, jak moc kapela spěchá, a poroučejí kořalky dál i přes jakkoliv vyřčený, nebo naznačený nesouhlas ze strany kapely. Kapela pak hned za první zatáčkou v autě usíná spánkem spravedlivých a ve snech se modlí, aby jejich řidič neučinil totéž.

To jsou tajuplné národy, na které by měly být začínající kapely připraveny, a bez kterých by si spousta interpretů nedokázala představit ani jeden koncert.
Kdybych si ještě na nějaké vzpomněl, doplním.

... Doplňující poznámka: Tyto údaje nejsou smyšlené, jsou pravdivé, jen jsou humorně nadneseny ...